TURECKO - ÍRÁN - PÁKISTÁN
LÉTO 2000

Cestu jsem podniknul sám, čistě jen ze zvědavosti a touhy poznávat, co je za tou magickou čárou horizontu. Jiný cíl jsem neměl. Tento dokument je pokusem o stručnou reportáž doplněnou obrázky z cesty.

TURECKO
mapa

Zde jsou fotky především z Istanbulu, kde jsem se nadýchnul na cestu do Asie přes obří most, který spojuje Evropu s Asií. Svou konstrukcí nápadně připomíná známý Golden Gate v San Franciscu.
Istanbul je ohromné kotviště lodí plavících se z Černého moře do Středozemního a naopak. Ne všechny lodě na Bosporu mají štěstí a tak lze občas spatřit stopy dřívějších neštěstí.
Toto město je proslavené množstvím tržišť z nichž nejznámější je beze sporu Grand Bazzar.
Moudří průvodci radí, aby se od Istanbulu nečekalo příliš, lze potom lehce dojít ke zklamání. Moderní architektura na pozadí věky starých staveb mnohde vytváří ošklivé patvary. Lidem přináší urbanizace prospěch jen pozvolna a tak lze v celé Asii spatřit houfy žebráků. Ti turečtí navíc neváhají reptat, když jim nabízená almužna připadá malá, čímž se u mne odsoudili k totální ignoraci.
Říká se, že nejkrásnější mešity jsou právě v tomto městě. Jistě k nim lze zařadit Modrou mešitu a dříve slovanský chrám Hagia Sofia. Z nádvoří vypadají lodě mešit vskutku nádherně, ale před samotným vstupem do mešity nesmíme zapomenout sundat si obuv a vykonat očistu rukou, obličeje a nohou u takovýchto "koupelen". Fotografování v mešitách nepatří k dobrým nápadům. Snad jen Turci jsou tak podnikaví, že prodávají povolenky.
Mne zajímala především jedna mešita, která těsně sousedila s hotýlkem v chudé čtvrti, kde jsem bydlel. Amplióny jejího minaretu byly namířeny přesně do mého okna a s železnou pravidelností pětkrát denně se vzduch rozvibroval zvučným hlasem. Inu, Islám se umí připomenout. Nezbývá než se přizpůsobit - Alláh akkbar, Alláh akkbar... (Alláh je velký...).
Velmi osvěžující je procházka po Kennedy Caddesi, což je ulice lemující pobřeží Bosporu a Marmarského moře. Vůně moře je zde nesmírně silná. Ihned vás naladí na dobrodružnou tóninu. Pobřeží je rájem rybářů a pokud vám nevadí balvany, můžete se schladit ve vlnách Bosporu.
Čekala mne cesta vnitrozemím, jež je velice vyprahlé a nehostinné, do Erzurumu a dále kolem bájemi opředeného Araratu na turecko-íránské hranice ve městě Bazarganu, kde by mne bez milosti rozstříleli na kusy jen kdybych sáhnul na fotoaparát, tak jsem to raději nedělal a mlčky sledoval hlavně kulometů rozsetých všude kolem po kopcích. Čekal mne Írán, země, o které jsem neslyšel mnoho dobrého.

ÍRÁN
mapa

Přesněji "Islámská republika Írán". Měl jsem respekt už jenom z toho názvu, přestože jsem se doma z knih seznámil s Islámem a věděl jsem jak se chovat. Ono to není nic složitého, stačí chovat se slušně. Mé obavy však měly být krásně rozptýleny. Již v autobuse jsem se seznámil s Iráncem ve věku asi tak třiceti let, který jezdil za prací do Turecka. Díky jeho schopnosti komunikovat v angličtině jsme se stali na dva dny dobrými přáteli. Hodně mi toho o své zemi prozradil a naučil mne několik základních frází Perštiny, které se hodily, neboť znalost angličtiny je v Íránu mizivá. Jaký rozdíl v jeho vstřícnosti ve srovnání s neochotnou strohostí na íránské ambasádě v Praze!
Po příjezdu do horami sevřeného Tehranu a po vybloudění z labyrintu autobusového terminálu (Florenc je ve srovnáni s tímto monstrem ubohá zastávka) se před mým zrakem rozprostřel pomník Meydan-e-Azadi, který jsem v duchu ihned překřtil na "Betónovou Eifelovku". Nevím proč, ale odkudsi se na mě vyřítil muž v uniformě a cosi vykřikoval a gestikuloval směrem ke mně. Raději jsem přidal do kroku.
Ulice v Tehranu mne ničím neobvyklým nezaujaly, snad jen neobyčejnou bohatostí v nabídce všemožných krámků, kde se dalo koupit cokoli. Opravdu pozoruhodný důsledek mezinárodních embarg uvalených na Írán, který v té době zvesela stavěl atomovou elektrárnu v Busheru. Co však bylo velice charakteristické (hned po ženách zakuklených v čadorech) byl Tehranský dopravní ruch. Po cestách se řítily všemožné ojetiny zcela chaoticky propletené skupinkami otrlých chodců, kteří přebíhali jako štvaná zvěř. Jako obzvláště nebezpečné se ukázaly místní taxíky, vozy domácí produkce Peykan. Chodníky jsem proto opouštěl s maximální pozorností, nerad bych na sobě testoval kvalitu místní zdravotnické péče.
Muži se v Íránu oblékají klasickým novodobým způsobem. Povinné jsou kalhoty, nosit kraťasy by byl mravnostní delikt. Ženy jsou nuceny chodit zahalené od hlavy až po zápěstí a kotníky. Klasické čadory elegantnější dámy vyměnily za různě střižené kabáty. Příkaz "zahalenosti" se vztahuje i na cizince, takže pozor. Byl jsem v naprostém údivu, když jsem v Tehranu viděl mladé holky, které snad z rebelie nosily ve třicetistupňových vedrech pod svými čadory rifle. Já se potil i v triku...
Cestu na jih skrze Velkou solnou poušť jsem kupodivu přežil lépe, než jsem očekával. Klimatizace v autobuse zdaleka nestačila. Když bylo nejhůř, postačilo nehybně sedět, soustředit se na pravidelné dýchání, pít a věřit, že se s tím tělo vyrovná. Jako perličky zeleně pospojované dopravní tepnou se jevily malebné oázy.
Bylo načase udělat si malou zastávku u jednoho z klenotů, které tato poušť skrývá. A nejlépe rovnou u brány. Město duchů - Arg-e-Bam - starodávná pevnost postavená z hlíny a plev. Zde pohled na citadelu a na střechy obydlí řemeslníků. Pohled z vrcholku citadely byl úchvatný. Zatoužil jsem strávit noc přímo v ruinách, ale hlídači byli neoblomní. Pravděpodobně úplatní, ale na to jsem neměl peníze.
Cesta mne zavedla do příhraniční zóny s Pákistánem. Posledním civilizačním bodem je zde město Zahedan. Dále následovala divoká jízda černým taxíkem skrze neskutečně krásné pouštní hory, kde bohužel, v případě zastavení hrozilo zastřelení íránskými pohraničníky.

PÁKISTÁN
mapa

První město, které jsem spatřil v Pákistánu se jmenovalo Taftan. Důležité pro mne bylo v tom, že odtud vyjížděl dvakrát denně vždy ráno a večer terénní autobus do hlavního města největší pákistánské provincie Baluchistan. Pokud by to snad někdo chtěl jet, vřele doporučuji - jeďte v noci. Pákistánská klimatizace není zdaleka tak kvalitní jako íránská a před vámi je přes 600 km vražednou baluchskou pouští.
Pohled na Quettu byl okouzlující, po dlouhé době jsem zase viděl stromy a cítil jejich vůni. Ulicemi města se pohybovala všemožná vozítka. Mne především zaujaly malé okabinkované motorky - motorové rikše. Ihned jsem si jednu stopnul a vydal se na okružní jízdu městem. Z korby vozu byl opravdu zajímavý pohled na město a jeho život. Mešity v Quettě byly mnohem méně honosné než v Turecku a Íránu a bylo také stále riskantnější prohlédnout si je zevnitř. Přesto jsem neodolal a jsem vděčný za svou drzost, protože aby někdo alespoň trochu porozuměl Islámu, musí dýchat vzduch ukrytý za zdmi islámských svatyní. Já jsem navíc těžil ze svého vzhledu; prostě oblečený, spálený od slunce mne všichni považovali za Íránce odněkud z Tehranu.
Pozoruhodné byly zdejší autobusy, které byly všemožně pomalované a ověnčené rolničkami. V duchu jsem si je přejmenoval na "hipibusy". Byl čas rozloučit se s Quettou. V Pákistánu jsem pocítil více než kdekoliv jinde atmosféru toho, co si ve svých myšlenkách spojuji se slovy "Asie" a "dobrodružství".
Má cesta vedla dále přes Baluchskou poušť do úrodných nížin kolem řeky Indus. Zde se nachází množství zemědělských vesnic, kde vládne nesmírná chudoba.
Po 1300 kilometrech vlak dokodrcal do města Rawalpindi, městského dvojčete hlavního města Islamábádu. Ubytoval jsem se v hotelu Baghdad v centru města - Saddaru a večer jsem si vychutnával pohled ze střechy hotelu na centrum města.
Druhý den jsem měl zažít kulturní šok zvaný Islamábád. Islamábád je městem boháčů žijících v ohromných palácích a městem úředníků a diplomatů. Je to umělé město postavené v šedesátých letech podle projektu řeckého architekta. Důvod jeho stavby byl prostý - v Karachi, které bylo do té doby hlavním městem, bylo v létě nesnesitelné klima. Naproti tomu Islamábád je i v parném létě od severu ovíván větrem západní Himaláje.
Jaký kontrast vidět auta na zdejších parkovištích! Kde se poděly ony charakteristické rachotiny! Pravoúhlé ulice se ve středu města sbíhají v jednu velkou křižovatku. Ta potom tvoří centrum metropole. No, čekal bych více....
Za opravdový skvost je možno považovat mešitu Šáha Faisala postavenou v novodobém stylu. Z nádvoří se naskýtá hezký výhled na předhůří Himaláje. Dovnitř mne bohužel nechtěli pustit. Přijel jsem k Faisal mosque příliš pozdě, právě zde probíhal uzavřený obřad studentů zdejší vyhlášené islámské univerzity. Kochal jsem se pohledem na její mohutnou krásu až do soumraku.
V Islamábádu se mi podařilo ulovit objektivem jeden ze zdejších kamiónů. Jsou to vskutku svérázné stroje s uměleckou výzdobou. Smysl pro dekoraci dopravních prostředků Pákistáncům nechybí. Zato s elementární znalostí dopravních předpisů jsou na tom dost bledě. Na silnicích vládne podivný chaos vyžadující od účastníků silničního provozu téměř nadsmyslovou schopnost předvídat to, co se seběhne v nejbližších vteřinách.
Z hlavního města jsem podniknul jednodenní výlet do Taxily, kde se nachází archeologické naleziště buddhistických měst. Komplex vykopávek je nesmírně rozsáhlý, ale já v potu tváře prošel jenom zlomek. Zachvátila mne horečka a křečovité bolesti břicha. Měl jsem štěstí, že jsem se do Taxily vypravil s přítelem Zahoorem, pákistánským učitelem chemie, s nímž jsem se seznámil o den dříve při prohlídce Faisalovy mešity. Sehnal mi čaj u zdejších kameníků, který mne nejspíš pomohl od kolapsu. Vedra v Taxile šla přes čtyřicet stupňů ve stínu. Naštěstí jsem se po dnu pocení na lůžku hotelového pokoje jakž takž stabilizoval a mohl se vydat na další cestu.
Vydal jsem se do města Peshawar, ležícího asi 40 km od východních hranic Afghanistanu. Prochází jím nechvalně proslulá cesta spojující Peshawar a Kábul, po které v minulosti, dávné i nedávné, proudily davy uprchlíků vyhnaných ze svých domovů válkou. Dodnes žijí na pokraji žití v těchto chatrčích nebo ve stanových táborech na okraji města.
Ráz města je ovlivněn uprchlíky a není zvláštností zde vidět jít na trh civilistu s kalašnikovem na rameni. Za to by ho podle zákona policie v Karachi bez vyzvání zastřelila. Dodržování zákonů je v různých provinciích různé. Vesnice na jih od Peshawaru v provincii NWFP jsou plně pod kontrolou lokálních kmenových náčelníků, které zákony země moc nezajímají. Mají své vlastní zákony a často mezi sebou bojují na úrovni "menších" přestřelek. Prohlídku této oblasti jsem velice rychle vyškrtnul ze svého itineráře.
Chudoba se odráží i na zdejších dopravních prostředcích. Levné a krásně pomalované autobusy mají samozřejmě i zde.
Za vskutku kuriózní považuji v Pákistánu výskyt krámků tohoto druhu. Inu, české zlaté ruce se neztratí. Ve starém městě je k vidění i spousta nádherných mešit, kde rozhodně nikomu nevadí v blízkosti duchovních svatyní ruch tržišť.
Děti v Pákistánu vyrůstají v opravdu nezáviděníhodném prostředí. Již od svých čtyřech let musí pomáhat rodině zajišťovat obživu. Pohled do takovýchto dětských očí je hrozný, již dávno to nejsou dětské oči, ale oči dospělého v těle dítěte.
Za rachotu monzunového lijáku jsem se přesouval do Lahore, města ležícího pouhých 13 km od indických hranic. Lahore je velkoměsto s typickým ruchem. Lidé si zde již tolik nepotrpí na klasický národní oděv - shelwar a kamíz.
Jako v celém Pákistánu i v tomto městě se vše odehrává na ulicích. V této ulici, prosáklé smogem s příměsí benzínu, opravují automobily.
Prohlídku velkoměsta jsem si zpestřil pohledem z rozhledny Minare Pákistán. Výhled na město a na Lahorskou pevnost byl okouzlující.
Z rozhledny jsem ihned spěchal prohlédnout si Lahorskou pevnost z blízka. Prošel jsem dovnitř jednou z obřích bran na kamenné, sluncem rozpálené nádvoří. Na nádvoří se musí chodit bosky, což je umožněno pěšinkami z koberců polévaných vodou. Zkusil jsem, po vzoru místních kluků, přeběhnout část nádvoří mimo stezku z koberců. Po několika metrech mne žhavé kameny donutily k šílenému sprintu k nejbližšímu stínu. Ještě dlouho jsem potom cítil každou nerovnost ve svých sandálech.
Královská mešita byla bohužel uzavřena a tak jsem ji mohl obdivovat pouze zvenčí. V tomto komplexu se natáčely některé díly legendárního filmu Sandokan.
Lahore je, mimo jiné, příjemné tím, že zde jsou veřejné zahrady, jako například Jinnah Lawrence Gardens a "vodotryskové" Shalimarské zahrady, kde se sice vybírá vstupné, ale rozhodně se vyplatí obětovat nějakých 5 rupií za jejich shlédnutí. Jsou skvělým místem pro regeneraci fyzických i psychických sil.
Lahore vlastní dva zajímavé pomníky. Jeden patří knize Islámu Koránu a druhý atomové bombě. Nenacházejí se zrovna těsně vedle sebe, ale jsou v jednom městě. Když se položí jejich fotografie vedle sebe, vypadají opravdu pozoruhodně a já jen doufám, že nenaznačují budoucí směr Islámu.
Blížil se pákistánský Den nezávislosti a v ulicích lidé nakupovali vlajky. Pákistánci jsou velice hrdí na svou nezávislost, kterou si vydobyli na Indii v řekách krve po druhé světové válce. Já jsem zažil jejich Indepedence Day již na cestě zpět v Quettě a byl pro mne rozloučením s Pákistánem a jeho hrdým lidem.
Tento stát má mnoho problémů a život v něm je v ostrém kontrastu s životem u nás. Avšak žít se dá leckde. Naděje Pákistánu leží v jeho budoucnosti.

K O N E C

Dodatky:
Důležité upozornění
Kalkulace ceny + užitečné informace
Turecká turistická víza
Íránská tranzitní víza
Pákistánská turistická víza
Íránská autobusová jízdenka
Jízdenky městské dopravy Tehran
Pákistánská autobusová jízdenka
Pákistánská vlaková jízdenka obyčejná
Pákistánská vlaková jízdenka s cizineckou slevou
Vstupenka do Arg-e-Bam
Vstupenka do Lahorského muzea
Vstupenka do Lahore Zoo
100 000 tureckých lir (líc)
100 000 tureckých lir (rub)
1000 riálů (líc)
1000 riálů (rub)
1 pákistánská rupie (líc)
1 pákistánská rupie (rub)
2 pákistánské rupie (líc)
2 pákistánské rupie (rub)

Zajímavé odkazy:
Lonely Planet - solidní průvodce na cestách i necestách celého světa
TOPP - Oficiální pákistánský portál
Hipakistan - rychlý zdroj informací o aktuálním dění v Pákistánu
MZVČR - Stránky našeho ministerstva zahraničí. Kontakty na ambasády + mnoho užitečných informací

můj e-mail: radimjurina@seznam.cz